Category: Linie děda

Jak jsem již uvedla, děda nastoupil do dolů dobrovolně. Rudolf Tomíček ve své knize Těžba uranu v Horním Slavkově uvádí, že nábor nových pracovníků po skončení války podporovala Akce A a “zaměstnanci i brigádníci obdrželi řadu výhod – poměrně vysoké příjmy, a k tomu hornický a zvláštní , tzv. jáchymovský příplatek, mimořádné příděly potravin”. Jak se stalo, že se v dolech objevili vězni? “Protože v roce 1949 bylo vedení nuceno uvolnit z práce německé zajatce, bylo rozhodnuto nedostatek pracovních sil řešit jinak. Hledaly se možné zdroje a protože bylo zřejmé, že náborová akce má dlouhodobější působení a pracovní síly hned tak nebudou, došlo k tragickému nasazení vězňů, zejména politických, na hornické práce v dolech, prakticky ve všech lokalitách těžby uranových rud”.

S těmi jáchymovskými doly, respektive s jejich pojmenováním, to zase není tak jednoduché. Je nutné poznamenat, že pod touto nálepkou se zdaleka neskrývají jen doly přímo v Jáchymově, ale také ty v Horním Slavkově a Příbrami. Mnoho publikací uvádí, že někdy ani sami vězni nevěděli přesně, kde jsou, a proto mluví obecně o Jáchymově nebo Jáchymovsku (z Jáchymova do Horního Slavkova je to cca 40 km autem). Bohužel na tento problém jsem narazila i v mnoha odborných publikacích a mnoho autorů nerozlišuje mezi jáchymovskými doly přímo v Jáchymově a ostatními a mluví o nich souhrnně jako o Jáchymovsku, popř. jáchymovských nebo uranových dolech. 

Děda pracoval v Horním Slavkově na dvou šachtách: Ležnice a Barbora, které byly umístěny přímo v lágru (Ležnice) nebo v jeho těsné blízkosti (Barbora). Mimochodem Jiří Padevět nedávno natočil krátkou reportáž právě o táborech v Horním Slavkově a o jejich současném stavu. V listopadu 2012 zde byla otevřena naučná stezka Uranová Golgota. Místní zajímavost: asi 500 metrů od bývalých lágrů je chatová osada Třídomí. Jako vysídlená německá vesnice se po roce 1946 stala součástí vojenského výcvikového prostoru Prameny a po jeho zániku v 60. letech si lidé na místě bývalé vesnice začali stavět rekreační chaty. Jedna z nich například vznikla opravením kapličky, ze které se stal vchod do nově postavené chaty (facepalm). Jak to v bývalém výcvikovém prostoru vypadalo můžete vidět v armádním instruktážním videu Boj o osadu.

Ale zpět dolů do dolů: v oblasti Horního Slavkova bydleli vězni v táborech  Ležnice, Prokop, XII (tzv. Dvanáctka) a Svatopluk, tábory byly zlikvidovány v letech 1954 a 1955. Pro ilustraci: dle Tomíčka bylo k 15. 5. 1950 následující složení vězněných: 33,7 % politických, 32,5 % retribučních, 29,7 % kriminálních a 4,1 % vězňů, kteří byli odsouzení pro černý obchod, ve vězeňském ústavu Ostrov bylo ke dni 12. 3. 1952 celkem 12 768 vězňů.

Cílem mého pátrání bylo hlavně zjistit, s kým se děda mohl v dolech potkat. Po prostudování dostupné literatury jsem zjistila to, čeho jsem se obávala už od začátku: vězni často netušili, kde jsou a jsou známa například jen data nástupu do vězení a propuštění – údaje mezi tím jsou nedostupné. To mi potvrdila PhDr. Alena Šimánková, která v Národním archivu pracuje v Oddělení fondů státní správy z let 1945–1992 i Hana Beranová (tímto děkuju Míše H. za pomoc – svět je malý!), která napsala výbornou bakalářku na téma procesu s ing. Modrým – to byl proces s československými hokejisty, kteří byli demonstrativně odsouzeni k práci v uranových dolech na začátku 50. let. Pokud o tomto absurdním procesu nevíte, vřele doporučuji přečíst si uvedenou bakalářku a článek o Bohumilu Modrém v časopise Paměť a dějiny 03/2016.  Ucelený pohled na tábory jako takové a s nimi spojený archivní výzkum poskytuje článek Ludmily Petrášové Vězeňské tábory v jáchymovských uranových dolech 1949 – 1961, který se nachází ve Sborníku archivních prací z roku 1994 (dostupný prezenčně v Národní knihovně). Ze vzpomínek vězňů je tedy téměř nemožné zrekonstruovat nějaký komplexní přehled a archivní materiály jsou nekompletní a z velké části i skartované. 

Nicméně jsem se alespoň dopátrala pár střípků týkající se období, kdy v dolech pracoval můj dědeček. 

• v táboře Ležnice byli umístěni hokejisté Augustin Bubník, Vladimír Kobranov
• ve Dvanáctce byli hokejisté Václav Roziňák, Stanislav Konopásek a Zlatko Červený
• v jáchymovských dolech byl vězněn i výtvarník Bedřich Barták 
• v Horním Slavkově byl uvězněn spisovatel Jiří Stránský (do května 1955), Leo Žídek, Rudolf Pernický (velitel výsadku Tungsten)

Po cestách do Afriky konce 19. století s mými bratranci Josefem Špíralem a Dr. Emilem Holubem jsem se rozhodla opět zaměřit na dědovy osudy, zejména na jeho zaměstnání u Jáchymovských uranových dolů. Oslovila jsem Michala Louče z ÚSTRu, který je jedním z autorů webu politictivezni.cz, zda je možné zjistit, s kým se děda v Jáchymově mohl potkat. V naší rodině se totiž ví, že děda pomáhal uvězněným hokejistům – maminka si z dětství pamatuje jména Bóža Modrý a Konopásek – i dalším vězňům. Pan Louč mi je v pátrání velmi nápomocen a dal mi tip na archiv národního podniku Diamo, který je právním nástupcem bývalých uranových dolů. Archiv sice sídlí v Příbrami, ale paní, která mi na moji prosbu obratem odepsala, mi všechny dokumenty o dědovi laskavě naskenovala a zaslala. Až mě to překvapilo, že se nevyskytly žádné potíže, složité dokazování, nutnost doložit potvrzení o potvrzení atd.

V dokumentech jsem – nepřekvapivě – našla mnoho zajímavého. Nejen že měl děda dva úrazy, o kterých nemluvil, ale našla jsem i přesně zaznamenaná místa a data jeho působení. Nastal tedy čas ponořit se do archivních materiálů a dostupné literatury a provést rešerše a porovnání.

Ráda bych ze všeho nejdříve uvedla, že děda byl civilní zaměstnanec Jáchymovských dolů a nastoupil tam dobrovolně. Na tu dobu (přelom 40. a 50. let) se tam daly vydělat velké peníze a děda potřeboval uživit nejen sebe, ale podporoval ještě své sourozence v Čechách i na Slovensku. S 1. československým armádním sborem došel na konci války do Prahy, kde také zůstal a pracoval jako velitel ženijního družstva v Praze a okolí. Z činné služby byl na vlastní žádost propuštěn 31. srpna 1946. Podle pracovní knížky začal 7. října 1947 pracovat v Karlových Varech ve Spojených sedlecko-vildštejnských kaolinových a hlinných závodech jako údržbář a zůstal tam do 31. ledna 1948. Hned 2. února 1948 nastoupil do Jáchymovských dolů, kde ale skončil o měsíc a půl později 18. března téhož roku. Možná to nějak souvisí s únorovým pučem, ale to již dnes nezjistím. Během prvního zaměstnání v Jáchymově pracoval jako pomocník lamače a později jako řidič. Ve svém životopise z roku 1954 děda uvádí, že odešel kvůli špatnému spojení do práce. 

Poté se vrátil do Karlových Varů a začal pracovat opět jako řidič. Poslední záznam v pracovní knížce je ze 3. srpna 1949. A jak tak děda jezdil po kraji, seznámil se s mojí babičkou, která byla prodavačkou a 15. prosince 1951 se vzali.

V již zmíněném životopise děda píše, že chce do zpět k Jáchymovským dolům, protože již dříve u JD pracoval a chce “jíti do důležitějšího sektoru [než řidič] pomoci pracovat”. Tak určitě.

V polovině léta 1954 byl děda přijat do závodu Ležnice v Horním Slavkově jako těžmistr na tříměsíční zkušební dobu s platem 1 850 Kčs (průměrná měsíční mzda byla 1 171 Kčs), jako řidič v předchozím zaměstnání si vydělal 1 100 Kčs čistého, babička měla dle dotazníku, který děda vyplňoval, plat 650 Kč. Na Ležnici zůstal až do 2. ledna 1956, odkud se přesunul na Barboru. O dva roky později 18. září 1958 byl ze zdravotních důvodů propuštěn a vrátil se zpět do Stavebních závodů Karlovy Vary. 

Přistup do uranové oblasti Jáchymovska byl omezen již po únoru 1948. Pro obyvatele byly vydávány zvláštní legitimace jako doplněk k občanskému průkazu: bílé s červeným pruhem pro místní a červené pro osoby zde přechodně pobývající. Celou oblast střežila armáda.

Jak jsem již zmiňovala, děda měl v dole dva úrazy, respektive o dvou úrazech je veden záznam. První se stal v roce 1956, když mu bylo 34 let (což v je v tomto kontextu trochu děsivé – taky jste po třicítce dělali na uranu?) v dole Barbora. Dle zápisu si pohmoždil nárt pravé nohy, když byl zasažen padající kolejnicí, když zvedal bednu na rudu. Naštěstí se vše vyřešilo tím, že na místě byla provedena instruktáž. Zůstal v domácím ošetření a zameškal celkem 4 pracovní dny! Druhý úraz se také stal v dole Barbora a ten, kdo výkaz vyplňoval, uvedl, že “zraněný pracoval nesprávným způsobem tím, že nebral v úvahu malých prostor” (což se běžně stává, když už v dole pracujete léta, neasi). V kolonce Byl úraz způsoben nebo ovlivněn jinou osobou (nebezpečným jednáním, nedopatřením, úmyslně a pod.) nebo vznikl následkem spolupůsobení přírodních živlů, zvířat a pod.? je nejdříve uvedeno “náhoda”, to je přeškrtnuté, dále “neopatrnost”, to je také přeškrtnuté a jiným písmem je dopsáno “zranění sám – zodpovědná osoba předák”.

Teď již snad mám dostatek indicií a mohu se pustit do pátrání.

Půjčila jsem si snad veškerou dostupnou literaturu, zde je výčet zdrojů, ze kterých chci čerpat:

• Bártík, František: Nad krajinou slz a radiace
• Bártík, František: Tábory nucené práce se zaměřením na tábory zřízené při uranových dolech
• Bártík, František: Zemřelé nesvobodné pracovní síly v oblastech produkce uranové rudy
• Bauer, Zdeněk: Jáchymovské tábory – Peklo, ve kterém mrzlo
• Bursík, Tomáš: Přišli jsme na svět proto, aby nás pronásledovali
• Děd, Stanislav: Zářící minulost
• Kaplan, Vladimír: Tajný prostor Jáchymov
• Kukal, Karel: Deset křížů
• Macků, Jiří: Kauza Zábrodský. Na oltáři komunismu
• Macků, Jiří: Zapřené generace. Obětovaní šampioni
• Světlík, Jiří: Paměti starého kriminálníka
• Šedivý, František: Legie živých aneb Jáchymovské peklo
• Škutina, Vladimír: Ztracená léta
• Tomíček, Rudolf: Těžba uranu v Horním Slavkově
• časopis Paměť a dějiny
• Sborník archivních prací z roku 1994

Když jsem dala dohromady všechny dostupné materiály z českých a slovenských vojenských archivů, kontaktovala jsem historika Jana Dvořáka z ÚSTRu, člena projektového týmu Čechoslováci v Gulagu, který byl velmi vstřícný a nápomocný. Bohužel o mém dědovi neměl žádné záznamy, ale dal mi tip na Michala Bindzara, o kterém píšu zde. Maminka si vzpomněla, že se s dědou navštěvovali i po válce, pan Bindzar žil na různých místech v okolí Mariánských Lázní. Pan Bindzar (*1922) asi ještě žije, ale nejsem si jistá, zda má cenu ho pro jeho vysoký věk kontaktovat. Zaslala jsem tedy do ÚSTRu dědovy materiály a třeba budou pro nějakého badatele, který rozumí vojenské tematice, zajímavé.

Moje další pátrání směřovalo na Slovensko. Je pro mě velmi obtížné vyznat se v politické situaci na území, kde děda žil a nejsem si úplně jistá, co pod koho a kdy patřilo. Pravděpodobně budu muset oslovit nějakého historika, který mi složitou geopolitickou situaci vysvětlí. Někde jsem ale začít musela. Oslovila jsem tedy maďarský vojenský archiv, který má na webu spoustu informací v angličtině. Bohužel žádná data o dědovi nemají. Obrátila jsem se také na maďarský archiv, který spravuje bývalé území Zemplína, kam jsem si podle svých domněnek umístila dědovu vesnici Ruské. Tentokrát mi došla odpověď v maďarštině – za pomoc s překladem moc děkuju Honzovi a Erice – že Ruské pod ně nepatřilo. V tomto okamžiku mě to trochu přestalo bavit, protože střílet takhle naslepo není moc zajímavé a musím nejprve pochopit extra složité dějiny východního Slovenska.

Rozhodla jsem se tedy alespoň zapátrat po rodinných vazbách, i když u dědy to bylo – jak jinak – velmi komplikované. Oba jeho rodiče měli děti z předchozích manželství a pak ještě další potomky spolu, ale začala jsem u tzv. sčítacích hárkov. Sčítání lidu probíhalo, stejně jako dnes, každých 10 let a k roku 1930, kdy bylo dědovi 8 let, jsou ve slovenských archivech dostupné kompletní sady. Vyhledala jsem si signatury lístků, o jejichž kopie jsem měla zájem, což byly všechny domy v Ruském, ve kterých žili Lempeľové a za měsíc mi materiály došly. V nich jsem zjistila, že v Ruském sice žili v roce 1930 dva Vasilové Lempeľové, oba se dokonce narodili v roce 1922 jako děda, ale ani u jednoho neodpovídá datum narození. Děda se narodil v červenci, Vasil z prvního sčítacího lístku v květnu a druhý Vasil v srpnu. A teď vůbec nevím, co si o tom mám myslet nebo kde nastala chyba.

Nejdříve se mi zdálo, že bude jednodušší začít dědou, protože o něm mám přirozeně nejvíc informací (zemřel v roce 2010). Historik Jiří Klůc mi byl natolik nápomocen, že mi sdělil přesné číslo sbírky a signaturu materiálů týkající se mého dědečka Vasila, které jsou uloženy ve Vojenském historickém archivu. Doporučil mi také zažádat o kartu vyznamenání a kartičku zahraniční armády – východ. Ani ne za měsíc přišla faktura (kde bylo uvedeno mé křestní jméno jako Liška, haha) a s ní spoustu okopírovaného materiálu o dědovi. Nejvíc mě asi zasáhl počet různých prohlášení a žádostí, ve kterých děda musel neustále dokazovat, že byl během druhé světové války příslušníkem odboje a vojákem československé armády, že nekolaboroval a kolik lidí mu muselo dosvědčit, že byl opravdu vězněn v gulagu v Sovětském svazu a fakt, že se pak přidal ke Svobodově armádě. Zvlášť když jsem viděla, kdo žádosti v Sokolově schvaloval nebo doporučoval ke schválení. Opravdu donebevolající byla ale žádost o rozšíření osvědčení o dobu strávenou v „antifašistické škole při RA v roce 1944“, kdy místní funkcionáři dali dohromady dopis, kde se zmiňují, že „doba ztrávena (sic!) v zajetí se nezapočítává do odbojové činnosti a nemůže býti tudiž (sic!) zhodnocena v osvědčení, přes upozornění však [soudruh Lempel] na žádosti trvá.“ Žádost byla samozřejmě ministerstvem obrany zamítnuta. Více informací přinesu v nějakém z příštích článků.

Další štací byl Vojenský archív – Centrálna registratura v Trnavě, protože děda pochází z vesničky Ruské u Humenného a patřil tak tedy pod slovenskou administrativu. Pan Klůc se domníval, že tam bude materiálů více než v českých archivech, ale ukázalo se, že opak byl pravdou. Pan Klůc mi nicméně doporučil, abych k žádosti o informace připojila rodný list mojí matky, který dokazuje, že jsem přímou příbuznou a že mám být milá, protože „u Slováků nikdo neví“. Sepsala jsem tedy žádost, kde jsem zdůraznila, jak moc jsou pro mě slovenské kořeny důležité, připojila jsem ověřené kopie mého rodného listu, rodného listu mojí matky, dědova rodného a úmrtního listu a za měsíc došla ověřená kopie dědova kmeňového listu slavnostně svázaná trikolórovým provázkem. Víc toho ve slovenském vojenském archivu pravděpodobně není.