Category: Linie teta

Jaromír Tlustý, synovec afrikanistky Marie Imbrové, kterou jsem oslovila, mi poslal některé cenné materiály o Josefu Špilarovi (jeho patnáct minut slávy na blogu zde). Pan Tlustý o Josefovi a druhé výpravě Dr. Emila Holuba do Afriky připravuje knihu s názvem Soudruzi Holubovi, která by měla vyjít již v tomto roce. Zároveň mě pan Tlustý nasměroval i na zajímavá čísla časopisu Zlatá Praha, kam Dr. Holub přispíval a kde velmi dramatickým způsobem v čísle z 18. listopadu 1887 popisuje Josefovu smrt:

Úryvek je přepsán z časopisu Zlatá Praha se všemi tehdejšími pravopisnými zvyklostmi.

“Pane doktore, Špíral už neumře!” S tím hlasitým výkřikem Leeb [další člen výpravy] byl vrazil do mé chyžky a probudil mě ze zimničného blouznění, kterým jsem častokráte po svém návratu od řeky Čoby stižen byl, trávě takto trapné dny v nebezpečí života. Vzdvihnuv tělo, jak mi choroba právě dovolila, a jak mi to možno bylo s mizerného lůžka za bednou (mým psacím stolkem), žádal jsem, aby Leeb zprávu svou opětoval, Špíral že neumře! Leeb dí: “Poprvé po mnoha dnech poznal opět mě a Fekete [další člen výpravy]! První jeho slova svědčila jemnostpaní! – Volal: Frau, Frau, wo is Frau?! Bitte, Frau, Stükl Brod!”

V oné době naše velká zásoba mouky byla již ztrávena a ze Zambesijské kukuřice a z kafirského prosa chléb urobiti nebylo možno.

Bydlili jsme v opuštěné francouzské misijní stanici, kdež před námi dlel Rev. Colliard, kterýž před našim příjezdem byl učinil pokus usaditi se v Šešeku, městci mašupsko-marucském, čtenáři mého prvního cestopisu (Sedm let v jižní Africe) známém, někdejším sídle královském. Jakožto dozorce stanice bydlil tu od doby mého prvního pobytu schudlý Jiří Blockly, též z mého prvního cestopisu čtenáři již známý.

Nemoc veškerých členů výpravy jakož i nedostatek potravin v této době přiměly mě, abych ponechal pouze dva lidi v Panda-ma Tence a s ostatními členy výpravy a dvěma povozy, které jsem po onom neštěstí v Klamaklenjanských lesích na Panda.ma Tenku dopravil, stanici opustil a ono místo v Lešumském údolí vyhledal, buda takto od řeky Zambesi pouze 13 kilometrů vzdálen. Tím bylo mi snáze získati potravin od domorodců, bydlících na protějším břehu; učinil jsem tak i proto, abych našel ponebí prospěšnějšího našemu zdraví,

Pobyt v údolí Lešumském počátkem minulého roku náleží k nejzajímavějším, ale i k nejtrudnějším episodám mé nynější výpravy! Ale že domorodci s hojnou potravou se nedostavili, opustil jsem Lešumské údolí a přesídlil do Čobského.

Zde jsem sice žádoucí potravy nabyl, ale stav nemocných se tak zhoršil, že jsem se viděl nucena v brzku vrátiti se do Lešumského údolí.

Špíral, který přece mohl od Čoby za den vykonati cestu 11 kilometrů, po příchodu našem tak se zhoršil, že několik dní strávil v nebezpečenství života. Dobou tou jsme nepatrnými přestávkami všichni poutáni byli nemocí na lůžko tak, že často zimnicí sklíčeni jsme neměli ani síly, abychom mohli Špírala hlídati. On v zimničném blouznění v nedbalkách s lůžka vyskočil, a než nemocní soudruhové ho ještě zadržeti mohli, otvorem (dveří nebylo) vyrazil, košili se sebe strhnul a úplně nah na zemi sebou vrhl.

Smutná to doba špitální…

Hrozný byl zápach v malé chýži, ve kteréž leželo šest těžce nemocných – jeden úplně zbaven smyslů!

Zásoba mého chininu docházela, poslal jsem na Panda-ma Tenku pro částku, kterou jsem byl lovcům Westbeechovým půjčil s podmínkou, že mi opět vrácena bude. Westbeech dlel v zemi marucské a jeho zástupce poslal mé vyslance s nepořízenou zpět! Ale uslyšev o naší nebezpečné nemoci, poslal žádaného! Špíralův stav ovšem se už nezlepšíl, ač Leeb byl zvěstoval, že nemocný pojednou smyslů opět byl nabyl.

Bylo to v údolí Lešumském, kde též i choť moje poprvé malarií stižena byla. Ležela podle mé chyžky ve voze.

Zvěsť o Špíralově zlepšení mě zarmoutila! Neb jsem seznal, že Špíral, jak smyslů nabude, ve své horečce, při kteréž nutno před každým nastuzením co nejbedlivěji se varovati, na lůžku to nevydrží a přes veškeré namáhání s naší strany opět si ublíží.

Tušení moje ještě této noci se splnilo.

Choť má vstala a z posledních dvou krajíčků chleba Špíralovi jeden donesla. Chudák Špíral! – Děkoval jí vřele a sliboval, až se vrátí domů, že Šťáhlavští napekou mísu koláčův a on že jí je do Vídně odešle!

Té noci následkem opětného deště byli jsme všichni zimnicí sklíčeni, i Leeb a Fekete, kteří obyčejně Špírala ošetřovali – neboť černoši báli se těla našeho se dotknouti, když jsme byli těžce nemocní. Ale i Leeb a Fekete byli této noci sklíčeni tak silnými záchvaty zimničnými, že nemohli Špírala udržeti, když on na kostru vyschlý v zimničném záchvatu se vydral ven, aby na dešti se ochladil. Tím si na smrť ublížil. Shledali jsme ho opět zbavena smyslů. Nazejtří tiše usnul a skonal.

Co jsem já v této době vytrpěl, není lze slovy vylíčiti.

Zaryla se mi do srdce scéna, které jsem byl svědkem když po zvěsti o Špíralově smrti přivrávoral jsem do chyžky, ve které byl zemřel.

Chyžka – nepatrná komůrka – zdi ze sochorů tu a tam mazanicí potřených, střecha chatrná, z došků pracovaná. Toť obydlí mých sluhů a zároveň naše sýpka na kukuřici a kafirské žito; na stropních trámcích Blocklyův sklad vydělaných koží a čamboků, řezaných z hroší kůže.

Světlo stěží sem vnikalo malým čtverhranným otvorem. – Vkročil jsem do chyžky, v pravém koutě pod okénkem na trávě v houni ubohý zesnulý soudruh, tělo učiněná kostra! – Podle něho klečeli tři z jeho nerozlučných druhů – Fekete, Bukacz a Haluska. Ve hlubokém žalu se loučili s věrným soudruhem.

Přímo za stanicí k východu pod obrovským stromem vykopali jsme v lateritu hrob. – Nemajíce prken na sdělání rakve zabalili jsme zesnulého do houně a obvázali lýčím. – Řebříček vypůjčený sloužil za máry.

Sotva nám síly stačily, bychom jej těch 150 metrů ke hrobu donesli a do něho uložili. Do smrti nezapomenu, jak jsme se s drahým přítelem loučili, a když lítosť slova v srdci ztlumila, chopili jsme se zbraně. – Hlubokým lesem ozývala se salva, poslední to pocta vlasteneckému bojovníku, který co člen rakousko-uherské africké výpravy vytrvale a co nejochotněji byl svým povinnostem zadost učinil.

I zasadili jsme kolem hrobu kmeny stromů, které v té končině podseknuty a do země opět vsazeny znova pučí a vzrůstají. Nad hlavou vztyčili jsme mohutný kříž z téhož dřeva. Doufejme, že kmeny ty po letech naznačí místo, kde jeden z českých bojovníků ke slávě jména českého a pro vědu byl zasvětil a věnoval jarý život svůj! – 

Špíral byl první z mých soudruhů, který malarií za oběť padl. Jeho smrť a za tři neděle i Bukaczova náleží k nejtrudnějším episodám celé mé výpravy.

Špíral náležel k pluku zákopníků, ležícímu v Klosterneuburku u Vídně. Pracoval u mne jakožto truhlář, bednář a kolář, v mých výzkumných pracech osvědčil se nejprospěšnějším při čištění lebek zvířecích, při chytání plazů, hlavně hadů a ještěrek, jakož i při sbírání brouků.

Vycvičil se hlavně v tomto posledním oboru tak, že než na malarii se rozstonal, dovedl mi zvěstovati, který druh jen po skrovnu ve sbírce byl zastoupen a který jím samým nově nalezen.

Dr. Emil Holub

Mezi další lidi, kterým jsem ohledně tety psala, byl i kastelán zámku Kozel, kde teta pracovala jako kuchařka. Pan kastelán bohužel neodpověděl. Po nějaké době jsem napsala i na e-mailovou adresu zámku, opět bez odpovědi. S tím jsem se ale nehodlala smířit. Návštěvu šťáhlavské matriky jsem tedy spojila s výletem na Kozel (mimochodem Hraběcí alej je nejnudnější procházka ever). Brigádníka na pokladně jsem se zeptala, zda je pan kastelán přítomen a dostala jsem odpověď, že ano, ale že neví, kde je. Telefon nebral. Odvětila jsem tedy, že jdu na kávu a vrátím se později, protože pan kastelán nereaguje na moje zprávy a moc ráda bych věděla proč. Když jsem se vrátila, byla pokladna zavřená kvůli polední přestávce, o které se mi bohužel nikdo nezmínil a pan kastelán se zdál být stále zatoulaný. To už jsem ale měla všeho (a hlavně plzeňského nářečí) tak akorát dost a vrátila jsem se zpět do pražské civilizace. A co se nestalo, hned další den mi v poště přistál e-mail od pana kastelána, který bez jakéhokoli komentáře přeposlal zprávu od pana Písaříka, zahradníka na Kozlu v důchodu, která byl sice celkem obsáhlá, ale týkala se úplně jiných Špilarů.

Napsala jsem ještě na úřad Plzeň 3, zda by nemohli projít matriky, které ještě nejsou online a dát mi vědět, zda nenašli cokoliv o pradědových sourozencích. To by ale asi bylo hodně práce, protože paní z matriky odepsala, že se v nich nedá vyhledávat elektronicky a když nevím ani přibližná data úmrtí a sňatků, tak údajně nemohou prohledávat všechno. Budu si tedy asi muset udělat výlet do Plzně a vyžádat si dokumenty osobně.

Posun jsem ale zaznamenala v pátrání po nájemcích tetina hrobu v Plzni. Paní ze správy hřbitova byla tak laskava, že přistoupila na můj návrh, že bych jejím prostřednictvím poslala nájemcům dopis, ve kterém jim nabízím opravu a převzetí hrobového místa. Pevně doufám, že se ozvou a zmizí tak jedno z mnoha bílých míst na mapě našeho příbuzenstva.

Na radu mojí studentky K. jsem se obrátila i na Spolek na ochranu Barrandova, na jejichž stránce jsou zaznamenané zajímavé příběhy z okolí. Odepsal mi pan Milan Kryl s tím, že hledat pamětníky z doby před sedmdesáti lety není jednoduché (neasi!). Luděk Staněk a Jaroslav Dušek tam vzpomínají na své dětství. Oba jsem oslovila, pan Staněk byl velmi vstřícný a slíbil, že se poptá, zato pan Dušek se neozval vůbec. Napsala jsem i spolku Lepší Barrandov, bohužel opět bez odezvy. Obrátila jsem se i na izraelské velvyslanectví, kde mi sdělili, že bohužel žádné archivy nevedou.

Jsem ráda, že se mi ozval i pan Jan Špilar z Brna, u kterého jsem měla největší naději, že máme bližší rodinné vazby. Bohužel to byla opět slepá ulička.

S hledáním tetiných příbuzných jsem se tedy ocitla na mrtvém bodě. Prošla jsem ještě jednou všechny dostupné online matriky, kde by se Viktor a spol. mohli vyskytovat, probrala jsem se i šťáhlavskými kronikami, které jsou celkem nezáživné až do roku 1945. To se totiž stala vražda v místě, kterému se říká Bažantnice a v kronice se uvádí následující: „Dne 8. května 1945 jest obyvatelstvo náhle rozrušeno zprávou, že v lese u „Bažantnice“ leží zastřeleni Miroslav Rada a Jitka Šůlová, mladí to lidé ve stáří 20 a 17 let. Úsilovné pátrání po pachatelích vraždy zůstává nevysvětleno. Je mínění, že vražda byla spáchána potulujícími SS-many, není však také vyloučeno, že byla spáchána některým černochem americké armády. Jmenovaným byl vypraven pohřeb v čele se státní vlajkou, jehož se zúčastnili všichni občané“.

Ve světle babiččiných rozjásaných fotek s černochy-osvoboditeli je to, řekněme, dost zvláštní závěr, jak je vidět ve vydání Obecních novin Š+Š z prosince 2020.

Rozhodla jsem se tedy podniknout frontální útok a napsala jsem zprávy a emaily všem, které jsem se jménem Špilar nebo Špilarová vyhledala na Facebooku a Googlu. Většina lidí mi odepsala, byli velmi ochotní a milí, všechny kontakty byly ale bohužel slepou uličkou. Nejvíc nápomocni mi byli Jiří Špilar z Rybárny Špilar v Plzni, František Špillar, který má v Hodonicích vinařství, paní Auingerová z Rokycan, která letos (2021) v létě uspořádala první sraz Špilarů, Václav Špilar z Kakejcova a Jan Špilar z představenstva KKN. Všichni mají zpracované velmi rozsáhlé rodokmeny, které mi laskavě poskytli. Bohužel jsme nenašli ani jednu shodu. Hodně mě zarazilo, že vůbec nikdo nevěděl o naší větvi ze Šťáhlav a ani o ní nikdy neslyšeli. Zajímavou informaci jsem ale dostala od Filipa Špilara z Liberce, který mi potvrdil, že jeho pradědeček se jmenoval Karel a měl bratra Františka (což by odpovídalo našim profilům), ale že více neví a že se mám obrátit na jeho strýce Jana Špilara, který má o rodině větší přehled. To bylo ale velké zklamání, protože Jana Špilara jsem již kontaktovala v červenci 2021, bohužel se mi vůbec neozval, zkusila jsem to ještě v září 2021 a opět nic. Mám pocit, že tohle je ta správná linie pátrání, bohužel bez spolupráce kadeřníka a jáhna v jedné osobě se asi dál nemohu posunout.

Do úzkých jsem se dostala, až když jsem začala pátrat po sourozencích tety Emilie. Její dva starší bratři (můj pradědeček Jan a bratr Karel, který umřel ještě jako miminko) i ona se narodili ve Šťáhlavech, ale o dalších příbuzných už v online matrice zmínka nebyla. Rozhodla jsem se tedy projít novější matriky, které jsou ještě v ochranné lhůtě a nejsou tak dostupné online. Objednala jsem se na úřad do Šťáhlav (to byla výzva, ale nakonec byla paní matrikářka milá a ochotná), kde jsem prolistovala jejich dostupné matriky, ale opět bezvýsledně. Pak si ale teta Helena vzpomněla, že se vlastně Emiliiny rodiče přestěhovali do Plzně. To už nebylo tak lehké, šťáhlavské matriky nejsou samozřejmě ani zdaleka tak obsáhlé jako ty z velkoměsta a postupovala jsem velmi pomalu. Ale po několika večerech jsem se dobrala k následujícím sourozencům, jejichž potomky aktuálně hledám (pro přesnost uvádím všechny):

• Jan Špilar (*1894) můj praděda
• Karel Špilar (1896–1896)
• Emilie Špilarová (1897–1952) teta Emilie
• Josef Špilar (*1900)
• Marie Špilarová (*1902)
• Helena Špilarová (*1904)
• Karel Špilar (*1906)
• Václav Špilar (1908-1912)
• František Serafin (?) Špilar (*1910)
• Jana Špilarová (1916–1917)
• Viktor Špilar (???)

JOSEF ŠPILAR (*1900)

Josef pravděpodobně neměl žádné potomky, oženil se až v listopadu 1945 s Marií Sterkovou. Byl jako politický vězeň v koncentračním táboře Buchenwald, související doklady jsou dostupné online v Arolsen Archives.

MARIE ŠPILAROVÁ (*1902)

Podle informací tety Heleny si Marie vzala továrníka Pospíšila z Kladna a úspěšně celý jeho majetek propila. Pan továrník měl pravděpodobně dceru Alenu Pospíšilovou.

HELENA ŠPILAROVÁ (*1904)

Helena se pravděpodobně nikdy neprovdala a neměla děti a žila v Přemyslově/Přemyslovské ulici č. 26 v Plzni (dům již neexistuje).

KAREL ŠPILAR (*1906)

V roce 1936 se oženil s Marií, jejíž příjmení asi začíná na Bal. V matrice jsem bohužel víc nerozluštila. Karel měl dle tety Heleny dvě dcery a byl v 50. letech zavřený, protože se angažoval v plzeňském povstání.

VIKTOR ŠPILAR (???)

Viktor je nejzáhadnější postavou. Podle tety Heleny i mojí maminky měl být dalším ze sourozenců, ale v matrikách o něm není žádný záznam. Měl být cca stejně starý jako moje babička (*1927), ale paní na matrice v Plzni nedohledala žádné záznamy o jeho narození ani v rozpětí plus mínus pěti let. Navíc Marie Špilarová (rozená Tolarová), matka všech ostatních sourozenců, zemřela v roce 1917 na tuberkulózu, otec Josef Špilar zemřel v roce 1923 také na tuberkulózu, po Mariině smrti už se neoženil a v matrice nejsou uvedeny žádné další děti, u nichž by byl uveden jako otec. Viktor se tedy podle rodinných vyprávěnek narodil deset let po smrti matky a čtyři roky po smrti otce. Zázrak? Nemyslím si. Legrační je, že o Viktorovi toho vím asi nejvíc, protože si na něj pamatuje nejen teta Helena, ale i moje maminka. Z prvního manželství s Lenkou měl podle tety Heleny tři děti: Lenku, bezejmenného/bezejmennou a Viktora. S druhou manželkou známou jako teta Oli už možná žádné děti neměl, zato teta Oli byla tak objemná, že uvízla u tety Heleny doma na záchodě a nemohla ven (to si velmi dobře pamatuje moje maminka).

Nejenže už jsme i takhle divná rodina, ještě máme i falešného strýce. A kdo z vás to má?

Při sestavování rodokmenu jsem přišla na spoustu kostlivců. Sice se to u nás hemží samými pololáníky, služkami, sprostými vojíny, posly poštovními, pokrývači a slévači, takže šance na modrou krev je nulová, o to zajímavější život ale tito lidé vedli. Nejvíc mě šokoval asi poměr narozených dětí a těch, které se dožily dospělosti (někdy to je třeba jen dvě ze sedmi apod.). Podle matriky narozených byly všechny dospělé ženy vlastně neustále těhotné nebo v šestinedělí, další možnosti snad ani neexistovaly. Otcové si matky svých dětí brali většinou až po druhém dítěti, ti statečnější se k těm nemanželským i přiznali nebo k tomu byli donuceni. Jen malý příklad za všechny: Martin a Františka ze Šťáhlav (nepatří do naší rodiny, i když jsou také Špilarovi).

Martin (zedník) a Františka, vzali se v roce 1864

• dvojčata František a Alois (1863–1863)
• syn Alois (1864–1889)
• dcera Johana (*1866)
• syn František (1868–1868)
• dcera Barbora (1869–1872)
• dcera Anna (*1872)
• syn František (1874–1893)
• dcera Františka (*1877)
• syn Josef (*1879)
• dcera Barbora (*1881)
• syn Rudolf (1884–1907)

Všichni moji příbuzní také po první světové válce (většinou mezi lety 1920 a 1922) vystoupili z katolické církve, jedna (nepamatuji si již kdo) pak po pár letech vstoupila do českobratrské církve. Kontaktovala jsem pana Petera Morée z Univerzity Karlovy, zda by mi tento jev nemohl přiblížit a byl tak hodný, že mi podrobně vysvětlil, že – stručně řečeno – faráři na Rokycansku byli až moc horliví a tlačili na pilu, takže to s První republikou a církevním rozvolněním přestalo lidi bavit, jednoduše z církve vystoupili a zůstali bez vyznání. Pan farář si na to dokonce musel pořídit razítko.

Abych se ve všech příbuzných vyznala, vyrobila jsem si malou kartotéku, protože některá křestní jména se celkem často opakují (Barbora, Emilie, Anna, Josef, František, Jan). S pomocí maminky Emilie mi začaly docházet i další souvislosti, například že Johana Tolarová roz. Štěpánová (1848–1933), moje prapraprababička, je TA Johana, která ve věku 85 let „neočekávaně zemřela na sešlost věkem“, jak píšou v matrice. Kolují o ní historky, že si vždycky vybrala důchod, upekla bůček, celý ho snědla a zapila pivní polévkou. Jo a taky četla bez brýlí, byla fyzicky i duševně naprosto fit a měla stále svoje černé vlasy. Zřejmě dobrej oddíl. Zaujal mě i osud Matěje Černého (1838–1905), jehož příbuzenské vazby si můžete najít v rodokmenu, a který ve věku 67 let spáchal sebevraždu. Jeho předek František Černý se pro změnu „dal přejeti vlakem v nepříčetném stavu“.

Dobrou zprávou pro naši linii je, že příbuzní umírali povětšinou kolem sedmdesátky nebo osmdesátky na sešlost věkem nebo se ani nedožili dospělosti (příčina úmrtí je hlavně tetanus, záškrt, neštovice a tuberkulóza). Nejlepší bylo, že jsem přišla na to, že praděda Jan byl nemanželský, což pro tetu Helenu bylo velké překvapení, protože se o tom v rodině nikdy nemluvilo. Asi se to dědí, protože i její matka se narodila tři měsíce po svatbě. A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Plzeňská matrika sňatků je zase celá přelepená záznamy o rozvodech. Proto mě vždy pobaví, když někdo začne mluvit o tzv. tradiční rodině a o tom, jak dříve byli všichni spořádaní a žili krásný rodinný život.

Jak jsem zmiňovala na začátku, když už jsem se rozhodla ponořit se do rodinných vazeb, chtěla jsem zjistit, jak je to s příbuzenskými vazbami na Emila Holuba, o kterém se mluvilo jako o našem příbuzném a na malíře Jaroslava a Karla, kteří jsou ovšem Špillarové se dvěma l.

Bylo to vlastně hrozně jednoduché. Díky tomu, že se naše větev ze Štáhlav nehnula nejméně 200 let a všechny matriky, které potřebuji, jsou dostupné online, jsem za jedno odpoledne měla hotovo. Všechny informace jsem nasázela na MyHeritage, což je asi nejpoužívanější webová stránka pro tvorbu rodokmenů, a vše se krásně spojilo. Nejdále jsem došla cca do roku 1800, dřívější záznamy nejsem schopna přečíst a ani po tom nebudu pátrat, protože mě více zajímá historie naší rodiny ve 20. století. Narazila jsem na spoustu zajímavých i bizarních informací. Potvrdilo se, že Emil Holub je můj bratranec z pátého kolena. Můj bratranec ze čtvrtého kolena Josef Špíral (narodil se jako Josef Špilar, ale je většinou zmiňován právě jako Špíral) byl s Emilem Holubem v Africe na jeho druhé výpravě a bohužel umřel na malárii v říši Barotsů aka Zambii.

Lingvistické okénko. Snažila jsem se dopátrat, proč existuje záměna Špilar/Špíral, maminka si například vzpomíná, že se jí jako dítěti říkalo „malá Špíralka“. V diplomové práci Jany Nové o nářečích na Plzeňsku jsem našla vysvětlení, že se pravděpodobně jedná o přichýlení k příjmením slovesného původu jako Vybíral nebo Zaoral.

Mimochodem, tenhle Josef byl velmi zajímavý člověk. Můžete se o něm dočíst na Wikipedii a v Národních listech , jen dodám, že mě asi nejvíc fascinuje, jak člověk ze Šťáhlav, který byl za celý svůj život nejdál možná v Plzni, se prostě sebral a jel se svým bratrancem do Afriky. Kontaktovala jsem (již dvakrát) autora knihy o Emilu Holubovi Martina Šámala, který pracuje v Národním technickém muzeu, jestli nemá ve svých archivech ještě nějaké další informace, ale moje e-maily bohužel zůstaly bez odezvy.

Ještě perlička: na fotce na Wikipedii je Josef Špíral až neuvěřitelně podobný mému dědečkovi Vasilovi, ačkoliv mezi nimi neexistuje vůbec žádná příbuzenská vazba (Špilarovi/Špíralovi jsou z babiččiny strany).

U malířů Špillarů žádné přímé vazby nejsou.

Jsme zpátky v létě 2021 a já ani nevím přesné datum, kdy teta zemřela. Z výslechových protokolů ve složce Miloše Havla (které jsou veřejně dostupné v Archivu bezpečnostních složek) jsem vydedukovala, že to bude buď říjen nebo listopad 1952. Na konci října (27. 10.) byla totiž teta vyslýchána StB ohledně Havlovy emigrace a v protokolu z 29. listopadu už se příslušník StB ptá Václava Dufka, Havlova řidiče, co ví o tetině smrti. Podala jsem si tedy datovou schránkou na ministerstvo vnitra žádost o poskytnutí údajů z evidence obyvatel, ale jelikož tam žádná kolonka prateta nebyla, nechala jsem řádek Vztah osoby blízké k žadateli prázdný. A to byla chyba. Z MV mi přišla datovou schránkou odpověď, že moje žádost je neúplná a že mi ji poštou posílají k doplnění, protože mám datovou schránku registrovanou jako podnikající fyzická osoba a nemohu ji tedy používat k soukromoprávním účelům. To mě zvedlo ze židle, protože jsem nikde nenašla, že takové pravidlo existuje. Napsala jsem tedy normální email na MV, aby mi tedy potvrdili, zda je to pravda a jak se mám zachovat v případě, že s nimi nechci komunikovat papírově, ale elektronicky. Nic. Poslala jsem tedy stejný dotaz datovou schránkou, protože mi ze zákona musí ve lhůtě 30 dnů odpovědět. To se také stalo, přišel mi dvoustránkový elaborát o tom, jak si myslí, že můžu i se schránkou podnikající fyzické osoby řešit soukromoprávní věci, ale že to je pouze jejich názor a pro závazné rozhodnutí bych se musela obrátit na soud. Proboha.  

Z MV mi ale také přišla zpráva, že se vlastně ani nemám o nějaké doplňování informací snažit, protože když dotyčný, po kterém pátrám, není můj otec, matka, prarodič, sourozenec, dítě, vnuk, manžel nebo partner, nemám stejně na informace nárok. Zkusila jsem to tedy přes Prahu 5, do jejíhož katastru tetina poslední adresa (Barrandovská 444) patří. Narazila jsem na velmi milou a ochotnou paní, která mi v matrice vyhledala, že teta zemřela 31.10. 1952. Musím se přiznat, že jsem měla obrovský pocit zadostiučinění – pokud je to správné slovo. Jednoduše jsem cítila, že je to takhle správně, když mám přesné datum tetiny smrti a mohu za ni alespoň zapálit svíčku.

Stále jsem ale nevěděla, kde je teta pohřbená a nevěděli to ani na pražské matrice. Naštěstí si ale teta Helena vzpomněla, že to asi bude v Plzni, protože její matka a moje babička tam určitě tenkrát byly na pohřbu. Zaslala jsem tedy e-mail na plzeňskou správu hřbitovů a paní mi potvrdila, že tam opravdu teta pohřbená je a že za hrob někdo platí, ale nemůže mi kvůli GDPR říci kdo. Bylo mi to opravdu divné, protože se žádných dalších žijících příbuzných nemohu dopátrat (o tom také později). V neděli 26. října 2021 jsme se tedy s maminkou vypravily na Ústřední hřbitov do Plzně a doufaly jsme, že je třeba pohřbena ještě s nějakými jinými příbuznými a to nás v pátrání někam posune. Dokonce jsem vyrobila i dopis pro potenciální příbuzné – domnívala jsem se, inspirována Králem Šumavy, že ho někde u hrobu zanechám v mrtvé schránce. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme objevily naprosto zdevastovaný hrob, o který se evidentně již léta nikdo nestará, náhrobek byl povalený a chyběla na něm i tabulka se jménem. To si tedy teta opravdu nezasloužila. Obratem jsem opět napsala na správu hřbitovů, že bych se ráda hrobu ujala a udělala z něj důstojné místo. Také jsem paní poprosila, aby mé kontaktní údaje předala těm, kteří za hrob platí, abychom se domluvili na předání, protože oni o údržbu evidentně nemají zájem a také aby mi poradila, jak mám v takovémto případě postupovat. Nyní čekám na odpověď.

V mezidobí, než přišly výše zmíněné dědovy materiály, jsem napnula síly v pátrání po tetě. Informace, které jsem měla z rodiny, byly velmi kusé: věděla jsem, že se narodila ve Štáhlavech u Plzně, byla za kmotru mé babičce, vařila na zámku Kozel pro Valdštejny a jezdila s nimi do Vídně a po roce 1945 se dostala k Milošovi Havlovi, strýci bývalého prezidenta Václava Havla a majiteli Lucernafilmu, kterému dělala hospodyni. Po Havlově pokusu o emigraci v roce 1949 jeho vila na Barrandově připadla izraelskému velvyslanectví a teta tam i nadále zůstala zaměstnána. V roce 1952 pak za nevyjasněných okolností (pravděpodobně s asistencí StB) spáchala sebevraždu. To bylo vše. Jelikož jsme z naší rodové linie už jen tři (já, moje matka a matčina sestřenice), neměla jsem se ani koho zeptat na další informace, proto mi zbyly jen archivy a malá naděje, že třeba ještě žije někdo, kdo si tetu pamatoval.

Teď je možná také ten pravý čas na to, abychom si ujasnili, jak je to s našimi rodinnými vazbami. Jak jsem zmínila výše, nyní už jsme z této linie jen tři: já, moje matka Emilie a její sestřenice Helena, o které zde mluvím jako o tetě Heleně, i když mou pravou tetou vlastně není. Emiliemi se to ale v babiččině linii jen hemží, Emilie byla moje babička a i teta, o jejíž osudy se zajímám. Teta Emilie (která je vlastně sestrou mého pradědečka, ale pro zjednodušení ji říkám teta) se nikdy nevdala a neměla děti (nebo jsem zatím nic takového neobjevila).

Než jsem se ale pustila do současného pátrání, už jsem jedno podnikla v roce 2013, kdy vyšla knihy Krystyny Wanatowiczové Miloš Havel – český filmový magnát. Autorka v knize tetu explicitně zmiňuje, dokonce uvádí i úryvky z jejích výslechů pro StB a cituje i dopis Miloše Havla, který tetě psal po neúspěšné emigraci z věznice v Litoměřicích (dopis je oskenovaný a volně dostupný na stránkách Knihovny Václava Havla). Musím se přiznat, že mě to hodně zasáhlo, konečně jsem měla – i když jen metaforicky – v rukou důkaz, že po tetě přece jen něco zbylo a mohla bych se dopátrat podrobnějších informací. Napsala jsem tedy autorce Krystyně Wanatowiczové, která mi ochotně poskytla kompletní skeny tetina výslechu a požádala mě, zda nemám tetinu fotku, protože by se hodila do druhého vydání knihy o Milošovi Havlovi. Zjistila jsem, že pravděpodobně jedinou dochovanou podobenku má moje teta Helena, ta ji našla, oskenovaly jsme ji, zaslaly autorce, a pak jsem na to úspěšně zapomněla. Až nyní, na podzim 2021, jsem si uvědomila, že o druhé vydání knihy jsem se nikdy nezajímala, takže jsem hned vyrazila do knihovny a zjistila jsem, že tam teta opravdu je – mám moc velkou radost!

            Ale zpátky do roku 2013. Tehdy jsem se zaregistrovala na genealogickém fóru, kde jsem hodila do pléna otázku, zda by mi mohl někdo o tetě Emilii dát nějaké informace. Přišel mi ale anonymní e-mail, že po tom nemám pátrat a měla bych to nechat být. E-mail jsem smazala a nepamatuji si přesné znění, nicméně mě to vyděsilo natolik, že jsem s pátráním přestala a dala ho k ledu. Ještě jsem učinila poslední pokus: napsala jsem na veřejnou e-mailovou adresu Ivana Havla (který tehdy ještě žil a učil na vysoké škole), že jsem prapraneteř Emilie Špilarové, zda si mou tetu nepamatuje a jestli by se nemohl podělit o nějakou vzpomínku. Vzhledem k tomu, že jsem předpokládala, že teta u Miloše Havla nežila izolovaně (a nyní se domnívám, že byla v podstatě jeho fag hag), musela Václava (*1936) a Ivana (*1938) znát jako děti. Ivan Havel mi bohužel napsal velmi nepříjemný e-mail, ve kterém mi vyčítá, že jsem ho kvůli jeho rodině oslovila a že vůbec neví, o kom je řeč. Nechala jsem to tedy být.