Jsme zpátky v létě 2021 a já ani nevím přesné datum, kdy teta zemřela. Z výslechových protokolů ve složce Miloše Havla (které jsou veřejně dostupné v Archivu bezpečnostních složek) jsem vydedukovala, že to bude buď říjen nebo listopad 1952. Na konci října (27. 10.) byla totiž teta vyslýchána StB ohledně Havlovy emigrace a v protokolu z 29. listopadu už se příslušník StB ptá Václava Dufka, Havlova řidiče, co ví o tetině smrti. Podala jsem si tedy datovou schránkou na ministerstvo vnitra žádost o poskytnutí údajů z evidence obyvatel, ale jelikož tam žádná kolonka prateta nebyla, nechala jsem řádek Vztah osoby blízké k žadateli prázdný. A to byla chyba. Z MV mi přišla datovou schránkou odpověď, že moje žádost je neúplná a že mi ji poštou posílají k doplnění, protože mám datovou schránku registrovanou jako podnikající fyzická osoba a nemohu ji tedy používat k soukromoprávním účelům. To mě zvedlo ze židle, protože jsem nikde nenašla, že takové pravidlo existuje. Napsala jsem tedy normální email na MV, aby mi tedy potvrdili, zda je to pravda a jak se mám zachovat v případě, že s nimi nechci komunikovat papírově, ale elektronicky. Nic. Poslala jsem tedy stejný dotaz datovou schránkou, protože mi ze zákona musí ve lhůtě 30 dnů odpovědět. To se také stalo, přišel mi dvoustránkový elaborát o tom, jak si myslí, že můžu i se schránkou podnikající fyzické osoby řešit soukromoprávní věci, ale že to je pouze jejich názor a pro závazné rozhodnutí bych se musela obrátit na soud. Proboha.  

Z MV mi ale také přišla zpráva, že se vlastně ani nemám o nějaké doplňování informací snažit, protože když dotyčný, po kterém pátrám, není můj otec, matka, prarodič, sourozenec, dítě, vnuk, manžel nebo partner, nemám stejně na informace nárok. Zkusila jsem to tedy přes Prahu 5, do jejíhož katastru tetina poslední adresa (Barrandovská 444) patří. Narazila jsem na velmi milou a ochotnou paní, která mi v matrice vyhledala, že teta zemřela 31.10. 1952. Musím se přiznat, že jsem měla obrovský pocit zadostiučinění – pokud je to správné slovo. Jednoduše jsem cítila, že je to takhle správně, když mám přesné datum tetiny smrti a mohu za ni alespoň zapálit svíčku.

Stále jsem ale nevěděla, kde je teta pohřbená a nevěděli to ani na pražské matrice. Naštěstí si ale teta Helena vzpomněla, že to asi bude v Plzni, protože její matka a moje babička tam určitě tenkrát byly na pohřbu. Zaslala jsem tedy e-mail na plzeňskou správu hřbitovů a paní mi potvrdila, že tam opravdu teta pohřbená je a že za hrob někdo platí, ale nemůže mi kvůli GDPR říci kdo. Bylo mi to opravdu divné, protože se žádných dalších žijících příbuzných nemohu dopátrat (o tom také později). V neděli 26. října 2021 jsme se tedy s maminkou vypravily na Ústřední hřbitov do Plzně a doufaly jsme, že je třeba pohřbena ještě s nějakými jinými příbuznými a to nás v pátrání někam posune. Dokonce jsem vyrobila i dopis pro potenciální příbuzné – domnívala jsem se, inspirována Králem Šumavy, že ho někde u hrobu zanechám v mrtvé schránce. Jaké bylo ovšem naše překvapení, když jsme objevily naprosto zdevastovaný hrob, o který se evidentně již léta nikdo nestará, náhrobek byl povalený a chyběla na něm i tabulka se jménem. To si tedy teta opravdu nezasloužila. Obratem jsem opět napsala na správu hřbitovů, že bych se ráda hrobu ujala a udělala z něj důstojné místo. Také jsem paní poprosila, aby mé kontaktní údaje předala těm, kteří za hrob platí, abychom se domluvili na předání, protože oni o údržbu evidentně nemají zájem a také aby mi poradila, jak mám v takovémto případě postupovat. Nyní čekám na odpověď.

V mezidobí, než přišly výše zmíněné dědovy materiály, jsem napnula síly v pátrání po tetě. Informace, které jsem měla z rodiny, byly velmi kusé: věděla jsem, že se narodila ve Štáhlavech u Plzně, byla za kmotru mé babičce, vařila na zámku Kozel pro Valdštejny a jezdila s nimi do Vídně a po roce 1945 se dostala k Milošovi Havlovi, strýci bývalého prezidenta Václava Havla a majiteli Lucernafilmu, kterému dělala hospodyni. Po Havlově pokusu o emigraci v roce 1949 jeho vila na Barrandově připadla izraelskému velvyslanectví a teta tam i nadále zůstala zaměstnána. V roce 1952 pak za nevyjasněných okolností (pravděpodobně s asistencí StB) spáchala sebevraždu. To bylo vše. Jelikož jsme z naší rodové linie už jen tři (já, moje matka a matčina sestřenice), neměla jsem se ani koho zeptat na další informace, proto mi zbyly jen archivy a malá naděje, že třeba ještě žije někdo, kdo si tetu pamatoval.

Teď je možná také ten pravý čas na to, abychom si ujasnili, jak je to s našimi rodinnými vazbami. Jak jsem zmínila výše, nyní už jsme z této linie jen tři: já, moje matka Emilie a její sestřenice Helena, o které zde mluvím jako o tetě Heleně, i když mou pravou tetou vlastně není. Emiliemi se to ale v babiččině linii jen hemží, Emilie byla moje babička a i teta, o jejíž osudy se zajímám. Teta Emilie (která je vlastně sestrou mého pradědečka, ale pro zjednodušení ji říkám teta) se nikdy nevdala a neměla děti (nebo jsem zatím nic takového neobjevila).

Než jsem se ale pustila do současného pátrání, už jsem jedno podnikla v roce 2013, kdy vyšla knihy Krystyny Wanatowiczové Miloš Havel – český filmový magnát. Autorka v knize tetu explicitně zmiňuje, dokonce uvádí i úryvky z jejích výslechů pro StB a cituje i dopis Miloše Havla, který tetě psal po neúspěšné emigraci z věznice v Litoměřicích (dopis je oskenovaný a volně dostupný na stránkách Knihovny Václava Havla). Musím se přiznat, že mě to hodně zasáhlo, konečně jsem měla – i když jen metaforicky – v rukou důkaz, že po tetě přece jen něco zbylo a mohla bych se dopátrat podrobnějších informací. Napsala jsem tedy autorce Krystyně Wanatowiczové, která mi ochotně poskytla kompletní skeny tetina výslechu a požádala mě, zda nemám tetinu fotku, protože by se hodila do druhého vydání knihy o Milošovi Havlovi. Zjistila jsem, že pravděpodobně jedinou dochovanou podobenku má moje teta Helena, ta ji našla, oskenovaly jsme ji, zaslaly autorce, a pak jsem na to úspěšně zapomněla. Až nyní, na podzim 2021, jsem si uvědomila, že o druhé vydání knihy jsem se nikdy nezajímala, takže jsem hned vyrazila do knihovny a zjistila jsem, že tam teta opravdu je – mám moc velkou radost!

            Ale zpátky do roku 2013. Tehdy jsem se zaregistrovala na genealogickém fóru, kde jsem hodila do pléna otázku, zda by mi mohl někdo o tetě Emilii dát nějaké informace. Přišel mi ale anonymní e-mail, že po tom nemám pátrat a měla bych to nechat být. E-mail jsem smazala a nepamatuji si přesné znění, nicméně mě to vyděsilo natolik, že jsem s pátráním přestala a dala ho k ledu. Ještě jsem učinila poslední pokus: napsala jsem na veřejnou e-mailovou adresu Ivana Havla (který tehdy ještě žil a učil na vysoké škole), že jsem prapraneteř Emilie Špilarové, zda si mou tetu nepamatuje a jestli by se nemohl podělit o nějakou vzpomínku. Vzhledem k tomu, že jsem předpokládala, že teta u Miloše Havla nežila izolovaně (a nyní se domnívám, že byla v podstatě jeho fag hag), musela Václava (*1936) a Ivana (*1938) znát jako děti. Ivan Havel mi bohužel napsal velmi nepříjemný e-mail, ve kterém mi vyčítá, že jsem ho kvůli jeho rodině oslovila a že vůbec neví, o kom je řeč. Nechala jsem to tedy být.