V mezidobí, než přišly výše zmíněné dědovy materiály, jsem napnula síly v pátrání po tetě. Informace, které jsem měla z rodiny, byly velmi kusé: věděla jsem, že se narodila ve Štáhlavech u Plzně, byla za kmotru mé babičce, vařila na zámku Kozel pro Valdštejny a jezdila s nimi do Vídně a po roce 1945 se dostala k Milošovi Havlovi, strýci bývalého prezidenta Václava Havla a majiteli Lucernafilmu, kterému dělala hospodyni. Po Havlově pokusu o emigraci v roce 1949 jeho vila na Barrandově připadla izraelskému velvyslanectví a teta tam i nadále zůstala zaměstnána. V roce 1952 pak za nevyjasněných okolností (pravděpodobně s asistencí StB) spáchala sebevraždu. To bylo vše. Jelikož jsme z naší rodové linie už jen tři (já, moje matka a matčina sestřenice), neměla jsem se ani koho zeptat na další informace, proto mi zbyly jen archivy a malá naděje, že třeba ještě žije někdo, kdo si tetu pamatoval.
Teď je možná také ten pravý čas na to, abychom si ujasnili, jak je to s našimi rodinnými vazbami. Jak jsem zmínila výše, nyní už jsme z této linie jen tři: já, moje matka Emilie a její sestřenice Helena, o které zde mluvím jako o tetě Heleně, i když mou pravou tetou vlastně není. Emiliemi se to ale v babiččině linii jen hemží, Emilie byla moje babička a i teta, o jejíž osudy se zajímám. Teta Emilie (která je vlastně sestrou mého pradědečka, ale pro zjednodušení ji říkám teta) se nikdy nevdala a neměla děti (nebo jsem zatím nic takového neobjevila).
Než jsem se ale pustila do současného pátrání, už jsem jedno podnikla v roce 2013, kdy vyšla knihy Krystyny Wanatowiczové Miloš Havel – český filmový magnát. Autorka v knize tetu explicitně zmiňuje, dokonce uvádí i úryvky z jejích výslechů pro StB a cituje i dopis Miloše Havla, který tetě psal po neúspěšné emigraci z věznice v Litoměřicích (dopis je oskenovaný a volně dostupný na stránkách Knihovny Václava Havla). Musím se přiznat, že mě to hodně zasáhlo, konečně jsem měla – i když jen metaforicky – v rukou důkaz, že po tetě přece jen něco zbylo a mohla bych se dopátrat podrobnějších informací. Napsala jsem tedy autorce Krystyně Wanatowiczové, která mi ochotně poskytla kompletní skeny tetina výslechu a požádala mě, zda nemám tetinu fotku, protože by se hodila do druhého vydání knihy o Milošovi Havlovi. Zjistila jsem, že pravděpodobně jedinou dochovanou podobenku má moje teta Helena, ta ji našla, oskenovaly jsme ji, zaslaly autorce, a pak jsem na to úspěšně zapomněla. Až nyní, na podzim 2021, jsem si uvědomila, že o druhé vydání knihy jsem se nikdy nezajímala, takže jsem hned vyrazila do knihovny a zjistila jsem, že tam teta opravdu je – mám moc velkou radost!
Ale zpátky do roku 2013. Tehdy jsem se zaregistrovala na genealogickém fóru, kde jsem hodila do pléna otázku, zda by mi mohl někdo o tetě Emilii dát nějaké informace. Přišel mi ale anonymní e-mail, že po tom nemám pátrat a měla bych to nechat být. E-mail jsem smazala a nepamatuji si přesné znění, nicméně mě to vyděsilo natolik, že jsem s pátráním přestala a dala ho k ledu. Ještě jsem učinila poslední pokus: napsala jsem na veřejnou e-mailovou adresu Ivana Havla (který tehdy ještě žil a učil na vysoké škole), že jsem prapraneteř Emilie Špilarové, zda si mou tetu nepamatuje a jestli by se nemohl podělit o nějakou vzpomínku. Vzhledem k tomu, že jsem předpokládala, že teta u Miloše Havla nežila izolovaně (a nyní se domnívám, že byla v podstatě jeho fag hag), musela Václava (*1936) a Ivana (*1938) znát jako děti. Ivan Havel mi bohužel napsal velmi nepříjemný e-mail, ve kterém mi vyčítá, že jsem ho kvůli jeho rodině oslovila a že vůbec neví, o kom je řeč. Nechala jsem to tedy být.