LINIE DĚDA (4) – SKARTOVANÍ SPOLUPRACOVNÍCI
Jak jsem již uvedla, děda nastoupil do dolů dobrovolně. Rudolf Tomíček ve své knize Těžba uranu v Horním Slavkově uvádí, že nábor nových pracovníků po skončení války podporovala Akce A a “zaměstnanci i brigádníci obdrželi řadu výhod – poměrně vysoké příjmy, a k tomu hornický a zvláštní , tzv. jáchymovský příplatek, mimořádné příděly potravin”. Jak se stalo, že se v dolech objevili vězni? “Protože v roce 1949 bylo vedení nuceno uvolnit z práce německé zajatce, bylo rozhodnuto nedostatek pracovních sil řešit jinak. Hledaly se možné zdroje a protože bylo zřejmé, že náborová akce má dlouhodobější působení a pracovní síly hned tak nebudou, došlo k tragickému nasazení vězňů, zejména politických, na hornické práce v dolech, prakticky ve všech lokalitách těžby uranových rud”. S těmi jáchymovskými doly, respektive s jejich pojmenováním, to zase není tak jednoduché. Je nutné poznamenat, že pod touto nálepkou se zdaleka neskrývají jen doly přímo v Jáchymově, ale také…
LINIE DĚDA (3) – ZÁŘIVÉ MLÁDÍ
Po cestách do Afriky konce 19. století s mými bratranci Josefem Špíralem a Dr. Emilem Holubem jsem se rozhodla opět zaměřit na dědovy osudy, zejména na jeho zaměstnání u Jáchymovských uranových dolů. Oslovila jsem Michala Louče z ÚSTRu, který je jedním z autorů webu politictivezni.cz, zda je možné zjistit, s kým se děda v Jáchymově mohl potkat. V naší rodině se totiž ví, že děda pomáhal uvězněným hokejistům – maminka si z dětství pamatuje jména Bóža Modrý a Konopásek – i dalším vězňům. Pan Louč mi je v pátrání velmi nápomocen a dal mi tip na archiv národního podniku Diamo, který je právním nástupcem bývalých uranových dolů. Archiv sice sídlí v Příbrami, ale paní, která mi na moji prosbu obratem odepsala, mi všechny dokumenty o dědovi laskavě naskenovala a zaslala. Až mě to překvapilo, že se nevyskytly žádné potíže, složité dokazování, nutnost doložit potvrzení o potvrzení atd. V dokumentech jsem – nepřekvapivě –…
LINIE TETA (8) – DR. HOLUB JE DRAMA QUEEN
Jaromír Tlustý, synovec afrikanistky Marie Imbrové, kterou jsem oslovila, mi poslal některé cenné materiály o Josefu Špilarovi (jeho patnáct minut slávy na blogu zde). Pan Tlustý o Josefovi a druhé výpravě Dr. Emila Holuba do Afriky připravuje knihu s názvem Soudruzi Holubovi, která by měla vyjít již v tomto roce. Zároveň mě pan Tlustý nasměroval i na zajímavá čísla časopisu Zlatá Praha, kam Dr. Holub přispíval a kde velmi dramatickým způsobem v čísle z 18. listopadu 1887 popisuje Josefovu smrt: Úryvek je přepsán z časopisu Zlatá Praha se všemi tehdejšími pravopisnými zvyklostmi. “Pane doktore, Špíral už neumře!” S tím hlasitým výkřikem Leeb [další člen výpravy] byl vrazil do mé chyžky a probudil mě ze zimničného blouznění, kterým jsem častokráte po svém návratu od řeky Čoby stižen byl, trávě takto trapné dny v nebezpečí života. Vzdvihnuv tělo, jak mi choroba právě dovolila, a jak mi to možno bylo s mizerného lůžka za bednou (mým psacím stolkem),…
UPDATE – LEDEN 2022
Se začátkem běžného pracovního režimu je na pátrání po rodinných vazbách málo času. I přesto se však objevily novinky a posuny ve výzkumu. Z Afrického muzea Dr. Emila Holuba v Holicích se mi ozvali s doplněním informací o Josefovi: EDIT: Ukázka je z připravované knihy Jaromíra Tlustého Soudruzi Holubovi, která by měla vyjít tento rok. Text jsem mohla publikovat s laskavým svolením pana Tlustého, za což mu velmi děkuji! Po dvou urgencích se mi ozval i Martin Šámal s tím, že nic bližšího, než co napsal do své knihy, o Josefovi neví. Na doporučení Afrického muzea v Holicích jsem oslovila afrikanistku PhDr. Marii Imbrovou, zda třeba ještě něco neví o Josefovi. Tak uvidíme. Paní ze Správy hřbitovů v Plzni byla tak moc hodná, že odeslala můj dopis nájemcům hrobu tety Emilie, kteří se ale bohužel neozvali. V rámci pátrání po osudech hrobu tety Emilie jsem oslovila i Mgr. Tomáše Kotrlého, ThD. z ministerstva pro místní rozvoj, který má na starosti agendu…
LINIE TETA (7) – MHA PŘEDE MNOU, MHA ZA MNOU
Mezi další lidi, kterým jsem ohledně tety psala, byl i kastelán zámku Kozel, kde teta pracovala jako kuchařka. Pan kastelán bohužel neodpověděl. Po nějaké době jsem napsala i na e-mailovou adresu zámku, opět bez odpovědi. S tím jsem se ale nehodlala smířit. Návštěvu šťáhlavské matriky jsem tedy spojila s výletem na Kozel (mimochodem Hraběcí alej je nejnudnější procházka ever). Brigádníka na pokladně jsem se zeptala, zda je pan kastelán přítomen a dostala jsem odpověď, že ano, ale že neví, kde je. Telefon nebral. Odvětila jsem tedy, že jdu na kávu a vrátím se později, protože pan kastelán nereaguje na moje zprávy a moc ráda bych věděla proč. Když jsem se vrátila, byla pokladna zavřená kvůli polední přestávce, o které se mi bohužel nikdo nezmínil a pan kastelán se zdál být stále zatoulaný. To už jsem ale měla všeho (a hlavně plzeňského nářečí) tak akorát dost a vrátila jsem se zpět do pražské civilizace. A co se nestalo,…
LINIE DĚDA (2) – PŘÍLIŠ MNOHO VASILŮ
Když jsem dala dohromady všechny dostupné materiály z českých a slovenských vojenských archivů, kontaktovala jsem historika Jana Dvořáka z ÚSTRu, člena projektového týmu Čechoslováci v Gulagu, který byl velmi vstřícný a nápomocný. Bohužel o mém dědovi neměl žádné záznamy, ale dal mi tip na Michala Bindzara, o kterém píšu zde. Maminka si vzpomněla, že se s dědou navštěvovali i po válce, pan Bindzar žil na různých místech v okolí Mariánských Lázní. Pan Bindzar (*1922) asi ještě žije, ale nejsem si jistá, zda má cenu ho pro jeho vysoký věk kontaktovat. Zaslala jsem tedy do ÚSTRu dědovy materiály a třeba budou pro nějakého badatele, který rozumí vojenské tematice, zajímavé. Moje další pátrání směřovalo na Slovensko. Je pro mě velmi obtížné vyznat se v politické situaci na území, kde děda žil a nejsem si úplně jistá, co pod koho a kdy patřilo. Pravděpodobně budu muset oslovit nějakého historika, který mi složitou geopolitickou situaci vysvětlí. Někde jsem ale začít musela. Oslovila…
LINIE TETA (6) – POMÁHEJ BLIŽNÍMU SVÉMU (NEBO TAKY NE)
S hledáním tetiných příbuzných jsem se tedy ocitla na mrtvém bodě. Prošla jsem ještě jednou všechny dostupné online matriky, kde by se Viktor a spol. mohli vyskytovat, probrala jsem se i šťáhlavskými kronikami, které jsou celkem nezáživné až do roku 1945. To se totiž stala vražda v místě, kterému se říká Bažantnice a v kronice se uvádí následující: „Dne 8. května 1945 jest obyvatelstvo náhle rozrušeno zprávou, že v lese u „Bažantnice“ leží zastřeleni Miroslav Rada a Jitka Šůlová, mladí to lidé ve stáří 20 a 17 let. Úsilovné pátrání po pachatelích vraždy zůstává nevysvětleno. Je mínění, že vražda byla spáchána potulujícími SS-many, není však také vyloučeno, že byla spáchána některým černochem americké armády. Jmenovaným byl vypraven pohřeb v čele se státní vlajkou, jehož se zúčastnili všichni občané“. Ve světle babiččiných rozjásaných fotek s černochy-osvoboditeli je to, řekněme, dost zvláštní závěr, jak je vidět ve vydání Obecních novin Š+Š z prosince 2020. Rozhodla jsem se tedy…
LINIE TETA (5) – MÁTE STRÝCE VIKTORA? A MOHLA BYCH HO VIDĚT?
Do úzkých jsem se dostala, až když jsem začala pátrat po sourozencích tety Emilie. Její dva starší bratři (můj pradědeček Jan a bratr Karel, který umřel ještě jako miminko) i ona se narodili ve Šťáhlavech, ale o dalších příbuzných už v online matrice zmínka nebyla. Rozhodla jsem se tedy projít novější matriky, které jsou ještě v ochranné lhůtě a nejsou tak dostupné online. Objednala jsem se na úřad do Šťáhlav (to byla výzva, ale nakonec byla paní matrikářka milá a ochotná), kde jsem prolistovala jejich dostupné matriky, ale opět bezvýsledně. Pak si ale teta Helena vzpomněla, že se vlastně Emiliiny rodiče přestěhovali do Plzně. To už nebylo tak lehké, šťáhlavské matriky nejsou samozřejmě ani zdaleka tak obsáhlé jako ty z velkoměsta a postupovala jsem velmi pomalu. Ale po několika večerech jsem se dobrala k následujícím sourozencům, jejichž potomky aktuálně hledám (pro přesnost uvádím všechny): JOSEF ŠPILAR (*1900) Josef pravděpodobně neměl žádné potomky, oženil se…
LINIE TETA (4) – TA NAŠE TRADIČNÍ RODINA
Při sestavování rodokmenu jsem přišla na spoustu kostlivců. Sice se to u nás hemží samými pololáníky, služkami, sprostými vojíny, posly poštovními, pokrývači a slévači, takže šance na modrou krev je nulová, o to zajímavější život ale tito lidé vedli. Nejvíc mě šokoval asi poměr narozených dětí a těch, které se dožily dospělosti (někdy to je třeba jen dvě ze sedmi apod.). Podle matriky narozených byly všechny dospělé ženy vlastně neustále těhotné nebo v šestinedělí, další možnosti snad ani neexistovaly. Otcové si matky svých dětí brali většinou až po druhém dítěti, ti statečnější se k těm nemanželským i přiznali nebo k tomu byli donuceni. Jen malý příklad za všechny: Martin a Františka ze Šťáhlav (nepatří do naší rodiny, i když jsou také Špilarovi). Martin (zedník) a Františka, vzali se v roce 1864 Všichni moji příbuzní také po první světové válce (většinou mezi lety 1920 a 1922) vystoupili z katolické církve, jedna (nepamatuji si již kdo) pak…
LINIE TETA (3) – EMIL A JEDNA DETEKTIVKA
Jak jsem zmiňovala na začátku, když už jsem se rozhodla ponořit se do rodinných vazeb, chtěla jsem zjistit, jak je to s příbuzenskými vazbami na Emila Holuba, o kterém se mluvilo jako o našem příbuzném a na malíře Jaroslava a Karla, kteří jsou ovšem Špillarové se dvěma l. Bylo to vlastně hrozně jednoduché. Díky tomu, že se naše větev ze Štáhlav nehnula nejméně 200 let a všechny matriky, které potřebuji, jsou dostupné online, jsem za jedno odpoledne měla hotovo. Všechny informace jsem nasázela na MyHeritage, což je asi nejpoužívanější webová stránka pro tvorbu rodokmenů, a vše se krásně spojilo. Nejdále jsem došla cca do roku 1800, dřívější záznamy nejsem schopna přečíst a ani po tom nebudu pátrat, protože mě více zajímá historie naší rodiny ve 20. století. Narazila jsem na spoustu zajímavých i bizarních informací. Potvrdilo se, že Emil Holub je můj bratranec z pátého kolena. Můj bratranec ze čtvrtého kolena Josef Špíral…