Při sestavování rodokmenu jsem přišla na spoustu kostlivců. Sice se to u nás hemží samými pololáníky, služkami, sprostými vojíny, posly poštovními, pokrývači a slévači, takže šance na modrou krev je nulová, o to zajímavější život ale tito lidé vedli. Nejvíc mě šokoval asi poměr narozených dětí a těch, které se dožily dospělosti (někdy to je třeba jen dvě ze sedmi apod.). Podle matriky narozených byly všechny dospělé ženy vlastně neustále těhotné nebo v šestinedělí, další možnosti snad ani neexistovaly. Otcové si matky svých dětí brali většinou až po druhém dítěti, ti statečnější se k těm nemanželským i přiznali nebo k tomu byli donuceni. Jen malý příklad za všechny: Martin a Františka ze Šťáhlav (nepatří do naší rodiny, i když jsou také Špilarovi).
Martin (zedník) a Františka, vzali se v roce 1864
- dvojčata František a Alois (1863–1863)
- syn Alois (1864–1889)
- dcera Johana (*1866)
- syn František (1868–1868)
- dcera Barbora (1869–1872)
- dcera Anna (*1872)
- syn František (1874–1893)
- dcera Františka (*1877)
- syn Josef (*1879)
- dcera Barbora (*1881)
- syn Rudolf (1884–1907)
Všichni moji příbuzní také po první světové válce (většinou mezi lety 1920 a 1922) vystoupili z katolické církve, jedna (nepamatuji si již kdo) pak po pár letech vstoupila do českobratrské církve. Kontaktovala jsem pana Petera Morée z Univerzity Karlovy, zda by mi tento jev nemohl přiblížit a byl tak hodný, že mi podrobně vysvětlil, že – stručně řečeno – faráři na Rokycansku byli až moc horliví a tlačili na pilu, takže to s První republikou a církevním rozvolněním přestalo lidi bavit, jednoduše z církve vystoupili a zůstali bez vyznání. Pan farář si na to dokonce musel pořídit razítko.
Abych se ve všech příbuzných vyznala, vyrobila jsem si malou kartotéku, protože některá křestní jména se celkem často opakují (Barbora, Emilie, Anna, Josef, František, Jan). S pomocí maminky Emilie mi začaly docházet i další souvislosti, například že Johana Tolarová roz. Štěpánová (1848–1933), moje prapraprababička, je TA Johana, která ve věku 85 let „neočekávaně zemřela na sešlost věkem“, jak píšou v matrice. Kolují o ní historky, že si vždycky vybrala důchod, upekla bůček, celý ho snědla a zapila pivní polévkou. Jo a taky četla bez brýlí, byla fyzicky i duševně naprosto fit a měla stále svoje černé vlasy. Zřejmě dobrej oddíl. Zaujal mě i osud Matěje Černého (1838–1905), jehož příbuzenské vazby si můžete najít v rodokmenu, a který ve věku 67 let spáchal sebevraždu. Jeho předek František Černý se pro změnu „dal přejeti vlakem v nepříčetném stavu“.
Dobrou zprávou pro naši linii je, že příbuzní umírali povětšinou kolem sedmdesátky nebo osmdesátky na sešlost věkem nebo se ani nedožili dospělosti (příčina úmrtí je hlavně tetanus, záškrt, neštovice a tuberkulóza). Nejlepší bylo, že jsem přišla na to, že praděda Jan byl nemanželský, což pro tetu Helenu bylo velké překvapení, protože se o tom v rodině nikdy nemluvilo. Asi se to dědí, protože i její matka se narodila tři měsíce po svatbě. A takhle bychom mohli pokračovat do nekonečna. Plzeňská matrika sňatků je zase celá přelepená záznamy o rozvodech. Proto mě vždy pobaví, když někdo začne mluvit o tzv. tradiční rodině a o tom, jak dříve byli všichni spořádaní a žili krásný rodinný život.