Mezi další lidi, kterým jsem ohledně tety psala, byl i kastelán zámku Kozel, kde teta pracovala jako kuchařka. Pan kastelán bohužel neodpověděl. Po nějaké době jsem napsala i na e-mailovou adresu zámku, opět bez odpovědi. S tím jsem se ale nehodlala smířit. Návštěvu šťáhlavské matriky jsem tedy spojila s výletem na Kozel (mimochodem Hraběcí alej je nejnudnější procházka ever). Brigádníka na pokladně jsem se zeptala, zda je pan kastelán přítomen a dostala jsem odpověď, že ano, ale že neví, kde je. Telefon nebral. Odvětila jsem tedy, že jdu na kávu a vrátím se později, protože pan kastelán nereaguje na moje zprávy a moc ráda bych věděla proč. Když jsem se vrátila, byla pokladna zavřená kvůli polední přestávce, o které se mi bohužel nikdo nezmínil a pan kastelán se zdál být stále zatoulaný. To už jsem ale měla všeho (a hlavně plzeňského nářečí) tak akorát dost a vrátila jsem se zpět do pražské civilizace. A co se nestalo, hned další den mi v poště přistál e-mail od pana kastelána, který bez jakéhokoli komentáře přeposlal zprávu od pana Písaříka, zahradníka na Kozlu v důchodu, která byl sice celkem obsáhlá, ale týkala se úplně jiných Špilarů.
Napsala jsem ještě na úřad Plzeň 3, zda by nemohli projít matriky, které ještě nejsou online a dát mi vědět, zda nenašli cokoliv o pradědových sourozencích. To by ale asi bylo hodně práce, protože paní z matriky odepsala, že se v nich nedá vyhledávat elektronicky a když nevím ani přibližná data úmrtí a sňatků, tak údajně nemohou prohledávat všechno. Budu si tedy asi muset udělat výlet do Plzně a vyžádat si dokumenty osobně.
Posun jsem ale zaznamenala v pátrání po nájemcích tetina hrobu v Plzni. Paní ze správy hřbitova byla tak laskava, že přistoupila na můj návrh, že bych jejím prostřednictvím poslala nájemcům dopis, ve kterém jim nabízím opravu a převzetí hrobového místa. Pevně doufám, že se ozvou a zmizí tak jedno z mnoha bílých míst na mapě našeho příbuzenstva.
Na radu mojí studentky K. jsem se obrátila i na Spolek na ochranu Barrandova, na jejichž stránce jsou zaznamenané zajímavé příběhy z okolí. Odepsal mi pan Milan Kryl s tím, že hledat pamětníky z doby před sedmdesáti lety není jednoduché (neasi!). Luděk Staněk a Jaroslav Dušek tam vzpomínají na své dětství. Oba jsem oslovila, pan Staněk byl velmi vstřícný a slíbil, že se poptá, zato pan Dušek se neozval vůbec. Napsala jsem i spolku Lepší Barrandov, bohužel opět bez odezvy. Obrátila jsem se i na izraelské velvyslanectví, kde mi sdělili, že bohužel žádné archivy nevedou.
Jsem ráda, že se mi ozval i pan Jan Špilar z Brna, u kterého jsem měla největší naději, že máme bližší rodinné vazby. Bohužel to byla opět slepá ulička.