Se začátkem běžného pracovního režimu je na pátrání po rodinných vazbách málo času. I přesto se však objevily novinky a posuny ve výzkumu.
Z Afrického muzea Dr. Emila Holuba v Holicích se mi ozvali s doplněním informací o Josefovi:
EDIT: Ukázka je z připravované knihy Jaromíra Tlustého Soudruzi Holubovi, která by měla vyjít tento rok. Text jsem mohla publikovat s laskavým svolením pana Tlustého, za což mu velmi děkuji!
Josef Špilar 1845-1886
činnost v rámci expedice: truhlář, tesař/bednář, kolář, kameník, loďař, lovec, preparátor
Byl nejstarším účastníkem výpravy, o dva roky starší než Dr. Holub. Narozen 30. ledna 1845 ve Šťáhlavech čp. 32 v rodině zámečnického mistra Václava Špilara a jeho manželky Barbory. Barbora byla třetím z dvanácti dětí Františka Serafína Holuba staršího a Anny roz. Hobl. Dr. Holub poznal J. Špirala u ženijního pluku v Klosterneuburgu a přijal ho do expedice jako truhláře a tesaře. V rámci expedice byl zdatným lovcem brouků a plazů, preparátor koster ptáků a savců, zručným kameníkem při geologickém výzkumu. J. Špiral, stejně jako ostatní členové expedice, trpěl malárií. Při pobytu výpravy v Lešumském údolí (rozmezí mezi Botswanou a Zimbabwe, pravostranného přítoku Zambezi) se jeho stav prudce zhoršil. Bohužel chybělo dostatečné množství léku chininu a lék dostávali nejvíce postižení. Josef Špiral nemoci podlehl 23. března 1886, pohřben byl 24. března 1886 pod mohutný strom nedaleko tábora.
Po dvou urgencích se mi ozval i Martin Šámal s tím, že nic bližšího, než co napsal do své knihy, o Josefovi neví.
Na doporučení Afrického muzea v Holicích jsem oslovila afrikanistku PhDr. Marii Imbrovou, zda třeba ještě něco neví o Josefovi. Tak uvidíme.
Paní ze Správy hřbitovů v Plzni byla tak moc hodná, že odeslala můj dopis nájemcům hrobu tety Emilie, kteří se ale bohužel neozvali.
V rámci pátrání po osudech hrobu tety Emilie jsem oslovila i Mgr. Tomáše Kotrlého, ThD. z ministerstva pro místní rozvoj, který má na starosti agendu pohřebnictví. Ptala jsem se ho, zda by bylo by možné nějak zjistit, komu hrob patří, popřípadě zda bylo by možné ho nějak „vyvlastnit“ či zda neexistuje náhodou jiný způsob, jak místo důstojně opravit, pořídit tam náhrobek apod a jestli je toto možné provést třeba i bez souhlasu toho, kdo za hrob platí. Pan Kotrlý bez mého vědomí přeposlal e-mail panu Bláhovi z České genealogické a heraldické společnosti v Praze. Na začátku se zdálo, že mi dotyčný pán pomůže, bohužel ale úplně ignoroval moje otázky ohledně vlastnictví hrobů, psal o svých výzkumech, mansplainoval mi informace z mého blogu a zásoboval mě nevyžádanými radami. Když jsem se proti tomu ohradila, naše korespondence náhle skončila. Nezbývá tedy než napsal panu Kotrlému znovu – ten zřejmě netuší, že se lehce nevzdávám a nebojím se použít svou datovou schránku 😊
Ohledně vlastnictví hrobu a jeho převodu jsem kontaktovala i Úřad pro ochranu osobních údajů, tam mi bohužel jen potvrdili, že neexistuje žádný způsob, jak v tomto případě obejít GDPR.
Zkontaktovala jsem i paní Jolanu Matouškovou, která je mou vzdálenou příbuznou (a mimo jiné zlatou olympijskou medailistkou na paralympiádě v Sydney) z babiččiny strany, zda by mi nepomohla se sestavováním rodokmenu, bohužel ale ke spolupráci nedošlo.
Obrátila jsem se i na Státní oblastní archiv v Praze, který disponuje archivním fondem Velkostatek Šťáhlavy, Nebílovy a Chocenice 1627–1945 (1951). Jak jsem se dozvěděla, „k tomuto fondu je v badatelně našeho archivu k dispozici inventář (tj. seznam dokumentů tohoto fondu, evidovaný pod signaturou II 76), na základě jeho studia si můžete na svou další návštěvu objednat příslušné archiválie. Inventář bohužel není k dispozici v elektronické podobě, a proto nás musíte navštívit osobně“. Na to teď bohužel není čas ☹
Napsala jsem i na stránku politictivezni.cz, který se zabývá zachycením a uchováním paměti politických vězňů. Zajímalo mě, zda je možné zjistit, kdy přesně děda pracoval v jáchymovských dolech a s kým se tam mohl potkat. Pan Louč z ÚSTRu byl velmi milý a ochotný a nasměroval mě na několik zdrojů, uvidíme, co z nich vyjde.